Osada vznikla již koncem 13. století, čímž patřila k nejstarším sídelním celkům v Jeseníkách. Kolem původního dvorce a pozdějšího velkostatku zde bylo postaveno několik chalup, které spadaly pod vratislavské biskupství. Pravděpodobně již v době založení sousední vsi Bílý Potok zde na sklonku 13. století vznikl dvorec, k němuž patřilo na 3 lány polností (asi 75 ha). Ten byl předmětem častých majetkových transakcí a počátkem 15. století byl spojen s majetky bělopotockého šoltéství, které v 16. století získalo povahu rytířského statku. Tím se stal celý majetek lenním statkem a při jeho prodeji byl nutný souhlas lenního pána, tedy vratislavského biskupa.

Kolem dvorce vznikla v průběhu staletí malá osada. V druhé polovině 17. století zde bylo deset chalup, jejichž majitelé vlastnili drobné polnosti v okolí a vedle práce na své půdě zřejmě zajišťovali i provoz panského statku. Na počátku 18. století stoupl počet stavení v osadě na třináct. V důsledku slezských válek se sice osada ocitla na dohled od nové státní hranice s Pruskem, ale její rozvoj to nijak nezbrzdilo. V letech 1775-1783 se rozrostla o dalších 8 stavení, když tehdejší majitel velkostatku v Bílém Potoku a Kohoutu – svobodný pán Augustin Stillfried – prodal půdu v okolí osady poddaným.

V roce 1806 už měla osada 23 čísel a 131 obyvatel. Stavebního a populačního vrcholu dosáhla v první polovině 19. století, kdy zde v 29 domech žilo přes 200 obyvatel. Několik domů však nebylo ve vlastní osadě, ale rozkládalo se za potokem přímo u státní hranice. Roku 1841 se majitelem velkostatku v Bílém Potoku a v Kohoutu, který měl tehdy rozlohu cca 360 ha, stal známý zakladatel vodoléčebných lázní na Gräfenberku (dnes Lázně Jeseník) Vincenz Priessnitz. Snažil se o jeho přeměnu z lenního na obyčejný statek, aby s ním mohl svobodně disponovat. Biskup Melchior Diepenbrock tomu ale nebyl nakloněn a spor obou mužů ukončily až revoluční změny v roce 1848 a konec feudálních poměrů. V majetku potomků Vincenze Priessnitze byl velkostatek do roku 1887, potom často měnil majitele. Počet obyvatel v osadě mezitím poněkud poklesl a podle sčítání z roku 1900 zde žilo 113 obyvatel v 31 domech.

Rakousko-Uhersko v roce 1918 vystřídal československý stát a osada Kohout byla jeho poslední výspou před hranicí s Německem. Při obsazování pohraničního území československým vojskem byli při přestřelce na polní cestě v Kohoutu údajně zastřeleni dva muži – Ferdinand Kunert a Max Teuber. Pozemková reforma se velkostatku, který po první světové válce patřil Dr. Erichu Lundwallovi, příliš nedotkla a z více než 300 hektarů jich bylo rozparcelováno jen dvacet. V osadě tehdy stála i vyhlášená výletní restaurace, kterou před válkou vedl Friedrich Leder. Za ní se nacházel malý park s rybníčkem. K bohoslužbám sloužila kaple. Obyvatelé se živili zemědělstvím a v blízkosti Kohoutu se nacházelo i několik pískoven. V roce 1930 zde žilo 99 obyvatel (z toho 95 Němců a 4 cizinci) ve 24 domech.

V roce 1930 došlo k elektrifikaci Bílého Potoka a při té příležitosti byl zaveden proud i do osady Kohout. Koncem září 1938, byla osada, podobně jako většina Javornicka a Vidnavska, obsazena jednotkami Freikorpsu a po odstoupení pohraničních území Německu připojena k Říši.